„Tak to by mě zajímalo, kde to sakra jsem. Samozřejmě jsem si frajerka sebou nevzala ani mobil.
Bezva a ještě ke všemu začíná bouřka,“ nadávám si, zatímco se snažím zorientovat po okolí. Hm, nic moc. Les, les, les a aby to nebylo jednotvárné, tak pro změnu zase les. To se mi ta letní procházka pěkně zvrtla.
„Jenom nepanikař holka, Česká republika není Sahara, tady se nemůžeš ztratit, jednou na nějakou silnici prostě narazíš a ta tě dovede do civilizace odkud už se na chalupu dopravíš,“ uklidňuju se, nicméně hromy blížící se bouřky mi zrovna nepřidávají. Minimálně bych se měla dostat z lesa.
A hurá, můj anděl strážný mě vyslyšel a po chvíli zahlédnu jak stromy řídnou. Ve chvíli, kdy vycházím z lesa oblohu pročísne první blesk a spouští se obrovský letní slejvák. Během několika vteřin ve svých sandálech plavu a tílko i kraťasy jsou durch.
Na druhém konci loučky zahlédnu chatu, možná hájenku. Díky hustému dešti je viditelnost minimální. Když k ní doběhnu, vypadám jako vodník. Nic méně jsem odhodlaná zjistit kde jsem. Vyběhnu na dřevěnou verandu a…. mám smůlu. Dveře zamčené, okenice taktéž, tady se asi pomoci nedohledám.
No, alespoň tu neprší, sednu si na zem a schoulím se do klubíčka, protože mi začíná být zima, kolem je slyšet jen hučení deště a hřmění. Sem tam oblohu osvítí blesk.
Miluju letní bouřky, jen kdyby mi nebyla taková zima. No hřeje mě alespoň vědomí, že k hájence vede příjezdová cesta, chabá, ale vede, no a ta mě co? – dovede někam, kde se doptám na cestu domů. Respektive na chalupu k našim známým, u nichž trávíme dovolenou. Mamka už asi nejspíš šílí strachy co se mnou je.
Najednou zaslechnu divný zvuk a skrz déšť zahlédnu něco, co vypadá jako….no… no ano, to je přece jezdec na koni. Řítí se plným cvalem přímo k chatě. Před schody na verandu to zapíchne, div si kůň nesedne na zadek jak mu podjedou zadní nohy.
Jezdec se na mě překvapeně podívá a seskočí z koníka.
„Ahoj, nevěděl jsem že mám návštěvu,“ usměje se mile.
„Ahoj, a já tě neplánovala navštívit. Trochu jsem zabloudila a když se spustil ten slejvák, tak jsem se tu schovala. Vypadalo to opuštěně,“ vrátím mu omluvný úsměv.
„To je v poho, ale jak tak na tebe koukám, tak jsi to před začátkem deště nestihla,“ rozesměje se: „pojď mi pomoct usušit koně a pak půjdeme dovnitř a usušíme se my.“
Trochu mě zamrazí, při představě co všechno se může vyklubat s cizího chlapa uprostřed pustiny, ale jelikož se mi tu nechce mrznout, tak jdu. Obejdeme chalupu a zavedeme koně do stáje, kde je o poznání tepleji. Stoupnu si ke koníkovi a vytáhnu třmen nahoru.
„Koukám, že víš co děláš,“ pohlédne na mě překvapeně.
„Jo, koňákem od deseti let,“ zazubím se na něj.
„A to je jak dlouho?“
„Osm let.“
„No, to už je slušný,“ stáhne z koně sedlo.
„A co ty?“ zeptám se na oplátku.
„My měli koně odmalička, tedy pětadvacet let.“
„Ty jo, kam se hrabu,“ stáhnu koníkovi uzdu a začnu ho vytírat věchtem slámy.
Když je z nejhoršího, hodíme na něj deku, dostane krmení a my vyrazíme do hájenky. Uvnitř je pěkná tma, ale Roman, jak se mi kluk představil, zapne centrálu a rozsvítí.
„Nahoře je koupelna, asi nepoteče teplá voda, ale ve skříni najdeš čistý ručník a tady máš něco suchého na sebe. Je to moje, takže s tím módu netrhneš, ale nebude ti zima,“ podá mi džíny a flanelovou košili.
„Jasně, díky moc,“ odběhnu se fofrem usušit a převléknout.
Když sejdu dolů, v krbu hoří oheň a Roman hlásí něco o čaji. Po chvíli přijde a podává mi hrnek ze kterého se ještě kouří.
„Díky,“ vezmu jej od něho, posadím se na pohovku před krbem a složím nohy pod sebe. On už je taky převlečený do suchého a sedá si vedle mě.
„Tak a teď mi prosím tě řekni, jak jsi se sem dostala,“ usměje se a já spustím. Vyprávím jak jsme tu s našima na dovolený, jak jsem se sama vypravila na procházku, neznámo kam a bez mobilu, jak jsem se samozřejmě ztratila, jak začala bouřka a já se schovala u něho na verandě, no a dál to už znáte.
„Hm, to o tebe budou mít doma strach, nechceš jim zavolat, že jsi v pořádku?“ podá mi telefon.
„No to by bylo super, fakt moc díky,“ vezmu si od něj mobil.
„Zašla jsi docela daleko a dneska už asi pršet nepřestane, ale zítra tě tam hodím na koni.“
„No super, to budeš zlatej, tak díky,“ zazářím a vyťukám po chvíli horlivého přemýšlení mamky číslo. Ta samozřejmě v telefonu šílí, ale uklidním ji, že jsem zabloudila a narazila na moc milou rodinku, která mě u sebe nechala a zítra až přestane pršet mě doprovodí domů. Nakonec se mi ji podařilo uklidnit a zavěsila jsem.
„Tak já jsem moc milá rodina jo?“ směje se pobaveně Roman.
„Ne ale zní to líp než hele mami jsem v poho, uprostřed lesa s úplně neznámým chlapem.“
„No, to je fakt,“ rozesměje se: „a nebojíš se? Sama, uprostřed lesa, s úplně neznámým chlapem?“
Z jeho pohledu mi zmrzne úsměv na rtech: „Měla bych se bát?“ zeptám se ostře, napětí mezi námi by se v tu chvíli dalo krájet. Roman sedí bez hnutí a dívá se na mě.
„Víš co je zvláštní? Že ženám mužské oblečení tolik sluší, dělá vás takové křehké, bezbranné, člověk by vás hned vzal do náručí,“ s těmi slovy se ke mně nakloní a než zareaguji tak mě položí na záda a přitiskne se ke mně. Docvakne mi co dělá a cuknu před jeho polibkem.
„Pusť!“ vykřiknu a snažím se mu vykroutit.
„Ale no tak, jenom klid maličká, já ti neublížím,“ sevře mě ještě pevněji a přisaje se k mému krku. Zmítám sebou a štěkám na něj vzteklé nadávky. Dokud se vztekám, nepřepadá mě panika. Ten kluk je hezkej, ale to neznamená že….. NE!...tohle prostě ne.
Snaží se rozepnout mojí, vlastně jeho košili. Správně tuší, že pod ní nic nemám. Zrovna tak jako pod džínama. Pokouším se vykroutit, ale marně. Nemůžu se v jeho železném obětí ani hnout a on se svým jazykem dostává stále níž a níž do mého výstřihu.
Tak tedy jinak. Zahrajeme si divadlo. Pomalu se začnu podvolovat, povolím a znovu se vzepnu, ale už jen na chvilku, znovu se postupně uvolním a pustím ze rtů tichý sten, jeho sevření malinko povolí. Jeho jazyk najde mou bradavku „a..á“ znovu zasténám.
„Tak vidíš jak se ti to líbí,“ usměje se na mě a pokračuje v mém dráždění.
Průšvih je že mě se to vážně líbí. Tak to ne děvče, nic takového. Jeho sevření povolilo úplně, čehož okamžitě využiju a shodím ho ze sebe. Lekne se a s překvapeným výkřikem spadne na zem. Vyskočím a rozběhnu se z jeho dosahu, vezmu za kliku u dveří, ale jsou zamčené.
Otočím se k němu a opřu se zády o stěnu. On už se vyškrábal na nohy a s napůl vzteklým a napůl vzrušeným výrazem se ke mně blíží. Vyděšeně na něj zírám, výraz v jeho očích mě nechává na pochybách co se chystá udělat a že budu mít sakra těžký mu v tom zabránit, pokud toho vůbec budu schopná.
Strnu,
Zdroj povídky: https://eroticke.sex-povidky.cz/Branit-se
