Opět jsem vyrazil na obchodní jednání do země nekonečných možností, jak jsem Číně v poslední době začal říkat. Místní lidé mne totiž přesvědčili, že pokud máte peníze, je zde možné naprosto cokoliv. Podnebí je zde v tuto dobu nepříjemné, často prší, ovšem teploty se drží nad 30°C, takže pro středoevropana jako jsem já je to skoro k nevydržení. Ještě že mají prakticky všude klimatizace.
Další den schůzek a obchodních jednání byl úspešně za mnou, tak jsem si řekl, že než vyrazím pozítří domů, trochu si užiju a hlavně odpočinu. Měl jsem toho za ty dva týdny docela dost. Jeden den si přeci zasloužím, ne? Na hotelu jsem se osprchoval a rozhodl jsem se, že na večeři vyrazím do nejzapadlejší díry, kterou najdu. Přeci jen, obchodní obědy a večeře probíhají v luxusních restauracích a mě už ty všechny krevety, humři, mušle a chobotnice docela lezly krkem. Vyšel jsem z hotelu do neony ozářených ulic plných mladých lidí, náhodně jsem zvolil směr a vyrazil jsem kam mne nohy nesly. Ruch kolem mne pomalu ustával, i neonů bylo méně, o to více na mne místní lidé koukali jako na zjevení. V těchto končinách se moc bělochů neobjevuje.
I když mne místní zápach čas od času málem omráčil, našel jsem nakonec velmi příjemně vypadající hospůdku, nebo jak tomu vlastně říkat. I když místní obrázkové písmo neznám, na štítu jsem viděl znak, o kterém si myslím, že mi moje čínská kolegyně říkala, že znamená "štěstí" a říká se mu snad "Fu" nebo tak nějak. Uvnitř vládla docela dobrá nálada a jakmile jsem vešel do více osvětlené části, ihned ke mně přispěchaly servírky a zvědavě mne okukovaly. Hihňaly se, něco si šeptaly, ale odvedly mne k jednomu malému stolku kde mne usadily. Objednal jsem si pivo, což je jediný nápoj který vím, jak se řekne, ale když mi ho přinesly spolu s jídelním lístkem bez ilustrací, byl jsem v koncích. No co, přeci si nějak poradím. Namátkou jsem vybral něco a doufal jsem, že to bude něco pro mne poživatelného. V Číně jsou lidé schopni sníst cokoliv, co má víc jak dvě nohy a není to jedovaté. K mému velkému překvapení a současně i úlevě mi za pár minut dívka přinesla jakousi masovou směs se zeleninou. Frajersky jsem odmítnul příbor a gesty naznačil že chci hůlky. S nimi to totiž umím a na místní do dělá velmi dobrý dojem, že se jim snažím kulturně přizpůsobit.
Jídlo bylo poměrně dost kořeněné, i když musím podotknout, že naprosto ůžasně chutné, takže než jsem spořádal svoji porci, vypil jsem tři piva a pomalu jsem se dostával do nálady. Se slečnami servírkami jsem se již naprosto plynule bavil, i když jsme každý mluvili svojí řečí a nerozuměli jsme si ani slovo. Ale co, sranda musí být, ne? Po dalších pár pivech jsem si říkal, že už mám dost a pomalu jsem začal naznačovat, že budu platit. Vyndal jsem svoji peněženku, na místní poměry dost naditou, a za chvilku mi již slečna na papírku přinesla napsanou cifru. Překvapilo mne, jak je to málo, tak jsem nechal o takřka sto yuanů víc i když vím, že na to místní lidé prakticky nejsou zvyklí. Servírka zavolala něco směrem ke kuchyni a za chvilku přiběhla její kolegyně a podávala mi malou lahvičku s jediným známým znakem. Řekl jsem si, že to bude asi dárek od místního podniku, aby zanechané dýško přeci jen mělo nějaký důvod, poděkoval jsem a odešel z podniku.
Zdroj povídky: https://eroticke.sex-povidky.cz/Joana-Cina
